V teorii rozlišující ↗větu a výpověď výpověď s formou logicky pravdivého výroku (↗tautologie), tj. výpověď s formou věty oznamovací, která je na rovině doslovného významu logicky nutně pravdivá (tj. nemůže být pravdivá, nebo nepravdivá), bez ohledu na mimojazykovou skutečnost. T.v. mají formu (1) větnou (t.v. nominální) n. (2) souvětnou (t.v. verbální), srov. ✍Wierzbicka (1987), ✍Wierzbicka (1991).

Struktura nominálních t.v. odpovídá v teorii ↗DVS gramatickému větnému vzorci S_nom – Vf_být – S_nom, kde v obou pozicích S je týž výraz, a to nejčastěji substantivní fráze (Jistota je jistota, Osud je osud, Teplé jídlo od mámy je teplé jídlo od mámy), zřídka i výraz jiného slovního druhu (Doma je doma, Já jsem já, Milovat je milovat).

Verbální t.v. mají formu (2a) parataktického disjunktivního souvětí se spojkou buď, nebo, v němž jedna věta je negací věty druhé (Buď přijde, nebo nepřijde), n. (2b) hypotaktického souvětí, kde se obsah věty hlavní opakuje ve větě vedlejší, a to ve větě (2ba) podmětné (Kdo přijde, ten přijde), (2bb) předmětné (Co vybereš, to vybereš), (2bc) časové (Až přijdeš, tak přijdeš), (2bd) místní (Kam dojdeme, tam dojdeme), (2be) způsobové (Ředitel rozhodl, jak rozhodl), (2bf) přívlastkové (Odvedli takovou práci, jakou odvedli), (2bg) přísudkové (Situace je, jaká je) n. (2bh) podmínkové (Když nechceš, tak nechceš).

Interpretace t.v. v přirozené jazykové komunikaci se chápe nejčastěji jako typ ↗konverzačních implikatur (✍Grice, 1975; ✍Levinson, 1983), tj. interpretačního procesu, při kterém příjemce vyvozuje, na základě doslovného, konvenčního významu výpovědi a s ohledem na jazykový a situační kontext, její intendovaný význam. T.v., která je na rovině doslovného významu nedostatečně informativní, tedy jistým způsobem defektní (v Griceově konverzační logice se prezentuje jako krajní případ porušení ↗maximy kvantity), je recipientem reinterpretována tak, aby vyhovovala principu kooperace. Příjemce předpokládá, že mluvčí chce jednat kooperativně, a pro jakoukoli anomálii (zdánlivé porušení kooperačního principu) na úrovni doslovného významu se snaží nalézt jisté ospravedlnění tím, že odhalí aktuální uplatnění nějakého jiného komunikačního principu. V případě t.v. je to především princip ekonomizace řeči (snaha o úspornost) a princip ↗zdvořilosti. ✍Ward & Hirschberg(ová) (1991) vysvětlují proces interpretace t.v. na základě maximy relevance (viz ↗teorie relevance). Interpretaci t.v. pojímají jako vědomé a záměrné odmítnutí všech jejích možných alternativ. Mluvčí, který použil t.v. ve formě „a je a“ (např. Fotbal je fotbal), nepoužil výpověď ve formě „a je b“ (např. Fotbal je nuda, Fotbal je hra pro každého, Fotbal je kopaná apod.) proto, že ji považuje buď za nepravdivou, n. v daném okamžiku z hlediska účelu, který svou promluvou sleduje, za irelevantní, komunikačně neefektivní. ✍Wierzbicka (1991) vysvětluje význam t.v. pomocí aparátu primitivních pojmů (vím, chci, věřím, špatný, dobrýad.) a na nich založených sémantických formulí. Význam t.v. není podle ní výsledkem univerzálních interpretačních mechanismů, jde naopak o jev výrazně jazykově specifický. Řada dalších autorů (✍Fraser, 1988; ✍Okamoto, 1993; ✍Autenrieth, 1997; ✍Farghal, 1992) spatřuje smysl t.v. v kombinaci významu jádrového (core signification) a pragmatického (pragmatic signification), který vyplývá z vysokého stupně kontextové zapojenosti t.v. Kontext hraje v procesu interpretace t.v. rozhodující roli. Jedna t.v. může mít v různých komunikačních kontextech různé významy (např. Máma je máma lze interpretovat jako (a) Máma se musí poslouchat, (b) Mámu nikdo nenahradí, (c) Máma už se nezmění atd.). Některé t.v. se však opakováním ustálily, tj. fixovaly se ve své formě, významu a funkci natolik, že nejsou vždy znovu utvářeny, ale jsou jakožto hotové gramaticko‑lexikální struktury pouze reprodukovány (Doma je doma, Co je moc, to je moc, Kde se vzal, tu se vzal); svou povahou se blíží větným ↗frazémům, nacházíme je ve sbírkách přísloví, rčení a pořekadel (např. ✍Bittnerová & Schindler, 2003). Viz též ↗frazém a idiom, ↗propoziční a polypropoziční monosubjektový frazém.

Protějškem t.v. je ↗kontradiktorická výpověď; výpovědi tautologické („nutně pravdivé“) a výpovědi kontradiktorické („nutně nepravdivé“) tvoří jeden typ, který ✍Quine (1970) nazývá eternal sentences. Viz také ↗tautologie.